Svatební fotograf a svatební kameraman Nová Paka, Jičín, Praha

Jde o poměrně nenáročnou, ale krásnou a na rozhledy po krajině bohatou trasu, po úseku "Cesty česko-polského přátelství" (polsky Droga przyjaźni polsko-czeskiej) - což je hřebenová červeně značená turistická magistrála v Krkonoších vedoucí z rozcestí pod Tvarožníkem kolem Špindlerovy boudy přes Sněžku na Pomezní Boudy po státní hranici České republiky a Polska. V evidenci Klubu českých turistů má trasa číslo 0401. Ve většině míst je vybavena jak českými směrovkami se vzdálenostmi v kilometrech, tak polskými směrovkami se vzdálenostmi v hodinách. Pod názvem Cesta československo - polského přátelství (pol. Droga Przyjaźni Polsko-Czechosłowackiej) byla zřízena v roce 1962 po uzavření mezinárodní smlouvy. Od začátku patřila mezi velmi frekventované trasy a svou oblibu mezi krkonošskými návštěvníky si udržuje dodnes.

Z autobusového nádraží Špindlerova Mlýna jsme autobusem vyjeli ke Špindlerově boudě (jít pěšky přes vrstevnice by opravdu zabralo mnoho času) a vydali se od ní po červené směrem k Petrově boudě (nadmoř. v. 1288 m). V táhlém kopci jsme se často obraceli pohledem zpět a kochali se výhledem do krajiny, přičemž čím výše jsme byli, tím lepší obraz se před námi otevíral. Stylová restaurace a dvě verandy Petrovy boudy se pro nás staly ideálním místem pro načerpání nové energie. Stavba byla založena už roku 1790 a na zimní provoz byla přestavěna v roce 1811 (no, nejprve to byl vlastně jenom seník a  pak hostinec :). Další přístavba proběhla v letech 1886 - 87. Název  "Petrovy boudy" vznikl zkomolením jména zakladatele Jana Pittermanna. Autor historické fotografie z roku 1909 (viz úplně nahoře) není znám.

Odtud jsme pokračovali k "Dívčím" (1413 m.n.m.) a poté i k "Mužským kamenům" (1417 m.n.m.), což jsou skupiny žulových skalisek - tzv. "torů". Podle pověsti na prvém žulovém skalisku s balvanovým a suťovým polem zahynula mladá pastýřka a odtud se objevil název Dívčích kamenů, jméno nedalekých Mužských kamenů pak vzniklo jako jejich maskulinní protějšek. Pár desítek metrů za žulovými Kameny se nachází Kalmanův pomník. Richard Kalman, ředitel ČTK, kterému je věnovaný, zde zahynul ve sněhové bouři 15. listopadu roku 1929.

Pohybujeme se stále po česko-polské hranici, jednou nohou v Čechách, druhou v Polsku. Z nepatrně vyvýšeného bodu na polské straně zvaného Smielec (Velký Šišák) shlížíme na scenérii před sebou – půdy pokryté jemnou trávou přecházejí ve Vysoké kolo, zeleným lišejníkem porostlé největší suťovisko a zároveň nejvyšší vrcholek západních Krkonoš (1509 m.n.m). V dáli se nad Sněžnými jámami tyčí polská bouda s věží, zvaná dle krakovského hradu Wawel (pro zajímavost: Wawel je nízký vrch (výška 228 m n. m.) v Krakově na levém břehu Visly, na němž stojí Královský hrad a katedrála sv. Stanislava a Václava. Spolu s centrem města Krakova je zanesen na Seznamu světového dědictví UNESCO). Krkonošský Wawel (založen r. 1831) se nachází už v Polsku, byla to původně turistická chata a dnes slouží jako televizní vysílač pro naše sousedy.

Zde jsme podruhé odpočívali, stejně jako zástupy turistů, kteří už tradičně toto místo o slunných víkendech doslova okupují. Na fotografii je možné vidět nehluboká ledovcová jezírka (cca 1,5 m) na dně Sněžných jam.

I když jsme nyní měli možnost využít turistické trasy po žluté směrem k Labské boudě, rozhodli jsme se přeci jen pokračovat po červené dál a až na další křižovatce tras sejít (také po žluté) k prameni Labe a poté se rozhodnout, jakou cestou se vrátit do Špindlerova Mlýna.

Samotný pramen Labe je podle literárních údajů známý nejméně pět století. V blízkosti pramene probíhala již v dávné minulosti zemská stezka, nazývaná též "Česká stezka". Spojovala Čechy se Slezskem. Patřila mezi nejstarší obchodní solné stezky a v roce 1684 ji použil i hradecký biskup Jan z Talmberka a pramen Labe dne 19. září vysvětil. Tím byla také dosud sporná Labská louka uznána definitivně za české území. O další vysvěcení pramene se postaral vrchlabský děkan V. Weber roku 1884.

Symbolický pramen Labe leží na Labské louce v nadmořské výšce 1384,4 metrů. Nachází se asi 800 metrů severozápadně od Labské boudy a 500 metrů od státní hranice s Polskem. Během let prodělal řadu úprav. V současnosti je opatřen betonovou skruží do které jsou přiváděny pramínky ze skutečného počátečního zdroje Labe, které putují do vyhloubené "studny" shora. Skutečný pramen Labe se tedy nachází nedaleko. Je uschován v hřebenové rašelině mezi porosty kosodřeviny a trav. Zůstává nedotčen a je ukryt o něco výše než symbolický pramen.

Od pramene teče říčka k Labské boudě a odtud prudce padá Labským vodopádem do Labského dolu. U Dívčích lávek se obrací k jihu, zleva přijímá Bílé Labe a za Špindlerovým Mlýnem vtéká do Labské přehrady. Ta byla postavena v prostoru Krausových bud v letech 1910 – 1913 a má ochrannou funkci dalšího toku Labe před záplavami – reguluje průtoky při velké vodě. Z přehrady teče Labe úzkou Labskou soutěskou směrem k Vrchlabí a vydává se na zbytek své 1.154 kilometrů dlouhé pouti Evropou. V roce 1968 tu proto byly umístěny barevné znaky 26 velkých měst, jimiž Labe od pramene až po ústí protéká.

Pramen Labe musí vidět každý, kdo zavítá do Krkonoš. Tento dojem asi budí u turistů okolí místa, jehož návštěva se skutečně objevuje v programu většiny krkonošských výletníků. Za mnou spěchal k prameni školní výlet a tak jsem musel přidat do kroku, abych alespoň část fotografií pořídil bez lidí.

Správa Krnapu se rozhodla upravit značně poničené okolí pramene a vrátit ho přibližně do stavu, který dokumentují staré fotografie. Zemních prací se ujala firma Klimeš z Horního Maršova. Proběhly úpravy bezprostředního okolí pramene, kde se původní kamenná plošina většinou už pokryla vrstvou bláta, ale obnovovaly se i kamenné terásky, obklopující prameniště. Na vydláždění okolí skruže, přítokového a odtokového žlábku, zpevnění terásek i plošiny nad zdí s erby měst byl použit žulový kámen, získaný při stavbě harrachovského obchvatu. Drcené žulové náplavy rovněž nahradily vápenec, zpevňující dosud cestu směrem k Vosecké boudě.

Solidní přístup až k prameni, teráska pro příznivce fotografické dokumentace – to vše snad pomůže uchránit před poničením široké okolí místa, které lidi přitahuje od samých počátků objevování Krkonoš. Pramen Labe je totiž právem jedním z nejnavštěvovanějších míst z celých Krkonoš. Je zde také pamětní deska k 100. výročí narození Jana Buchara (1859 - 1932), významného propagátora putování po Krkonoších a 70. výročí založení turistiky.

Nakonec u nás pro návrat vyhrála právě turisticky nenáročná Bucharova cesta, dosažená přes Labskou a Pančavskou louku a vinoucí se od Vrbatovy boudy směrem do údolí. Odhadovaná délka celého našeho, jak už jsme řekli v úvodu  - nenáročného výletu - je něco málo přes 25 km.