Svatební fotograf a svatební kameraman Nová Paka, Jičín, Praha

Cesta k oběma polským rybníkům s názvy Maly staw a Velky staw patří, řekl bych, k těm středně náročným turistickým výletům. Absolvoval jsem ji se svým osmiletým synem jako celodenní túru, aniž by si potomek na cokoliv, co se týče náročnosti cesty, stěžoval. Ze Špindlerova Mlýna jsme se nejprve nechali autobusem vyvézt na Špindlerovku (Š. Boudu) a teprve odtud jsme příkrým stoupáním vyrazili po červené značce směrem ke Sněžce.
Stezka česko-polského přátelství vede polským územím a po levé straně se otevírají krásné výhledy do krajiny našich sousedů. Les je však místy poněkud zničený a vytváří bizardní scenérie holých planin se stromy bez větví a jehličí. Jde o poměrně frekventovanou turistickou trasu, čemuž odpovídal i ruch kolem nás - nestane se, že byste se ocitli osamoceni uprostřed krajiny - stále jste někomu na dohled :)
Prvním záchytným bodem, který se během cesty střídavě objevoval na horizontu před námi, bylo skalisko s polským názvem "Slonecznik" (česky "Polední kameny "- lidová pověst říká, že si zde chtěl vybudovat své sídlo Krakonoš, ale své dílo nedokázal dokončit do poledne, a tak z díla sešlo. Realita však bude odpovídat spíše tomu, že když se z polské strany zadíváte na skalisko v pravé poledne, bude slunce přímo nad jeho špičkou). Za Poledními kameny je už na dohled Velky staw. Zde mnozí poutníci odpočívají (dochovala se zde kamenná lavička od prvních dobyvatelů Krkonoš) a my máme v tu chvíli onu poněkud jednotvárnou část cesty za sebou. Po několika set metrech se nám totiž nabídne cesta po zelené, která míří doleva, téměř jakoby zpátky, hlouběji do polského vnitrozemí, a vydat se jí směrem dolů vyžaduje jak fyzické, tak psychické síly. Jednak jde o opravdu prudké klesání, ale především vědomí, že to, co jste dosud vystoupali, teď během několika málo okamžkiků ztratíte a budete muset později zase znovu vystoupat, vás vrhá do stále hlubší rozpolcenosti: udělal jsem dobře, že jsem nepokračoval dál po červené směrem na Sněžku, kde je cesta mnohem příjemnější?
Stezka se sice poté, co odbočíte na křižovatce doprava, začne stáčet pod oba rybníky, ale ty dlouho nespatříte. Teprve až dorazíte k Malemu stawu, budete moci říct, že jste u cíle. Až zde budete odměněni krásnou scenérií s možností občerstvit se v chatě na břehu Maleho stawu a vyprávět svým známým, že jste se nenechali odradit náročností tohoto úseku.

Oba rybníky, Maly i Velky staw, jsou ledovcového původu, ale Maly Staw  (1183 m.n.m.) je mělčí a díky menší kyselosti zde dokáží přežít i některé druhy živočichů. Sloužil dříve rodu Schaffgotschových k chovu pstruhů, kteří na jednom z břehů nechali kolem roku 1670 vybudovat strážní budku. Ta byla v roce 1861 upravena pro potřeby turistů a po přestavbě v roce 1934 dostala podobu horské boudy známé pod názvem Samotnia. Místní o ní prohlašují, že patří mezi jednu z nejkrásnějších v Polsku. Poblíž Malého rybníka vedla stará stezka na Sněžku a turisté si tak mohli prohlédnout místy až 60 metrů vysokou morénovou hráz.

Maximální hloubka malého ledovcového plesa je 7,3 metrů, má rozlohu 2,881 ha, leží v nadmořské výšce 1183 m. Objem vody představuje 99 900 m/3. Jde o karové jezero, což znamená, že vzniklo po odtátí ledovce. Karová jezera mají většinou malou rozlohu, oválný tvar, prudké břehy, které jsou často tvořené vysokými skalními stěnami, což Maly i Velky staw v podstatě splňují.

Cesta vzhůru směrem ke Sněžce (v našem případě směrem k Luční boudě) vypadá svým stoupáním hrůzostrašně, ale zjistíte, že její upravený povrch vám pomůže zdolat i toto převýšení.

Návratem na stezku česko-polského přátelství získáte další možnosti, jak pokračovat. My jsme se začali vracet přes Luční Boudu, která je nejstarší a největší krkonošskou hřebenovou boudou a úbočím Kozích hřbetů směrem ke Šindlerovu Mlýnu, kde jsme ráno zaparkovali auto.